Ono se to tam vážně nevejde?

Máme doma moc hezkou historku o tom, jak je pro mě těžké něco přesně změřit.

Je to už dávno, co jsme potřebovali změnit uspořádání dětského pokoje, aby se tam vešly dvě normálně velké postele, nějaké skříňky a dva stoly. Abych ušetřila manželovu nervovou soustavu, tak jsem nejdřív všechno pořádně promyslela. Kam dát skříňky, kde bude nejlepší postavit stoly a jak perfektně umístit postele. Běhala jsem po pokojíčku s metrem jako motorová myš a už to všechno přímo viděla.

Pak jsem šla za svým mužem a opatrně mu návrh předložila. Moc se na to netvářil, ale bylo mu jasné, že nedám pokoj a tak se do toho pustil. Když jsme se dostali do fáze umístění postelí, tak povídá: "A víš, že se to sem nevejde."
"Vejde, já to měřila," reagovala jsem sebevědomě.
"Jo, tak mi to ukaž," trval na svém.
Tak jsem vzala metr a znovu změřila stěnu, u které měly stát postele. A skutečně, byla o slabých 5cm kratší než bylo potřeba. Trochu jsem znejistěla, měřila znovu, ale lepší to nebylo. Zůstala jsem tam jenom tak stát uprostřed toho nepořádku, protože pro takovou situaci jsem řešení neměla.
Muž se zamyslel a povídá: "No, kdybych té jedné posteli odmontoval čelo a přimontoval ji k čelu té druhé postele, tak by to šlo." Bylo mi jasné, že si je jistý, že to půjde a jen si mě tak vychutnává. Trochu si s tím pohrál a vytvořil nám dvoupostel, se kterou jsme pak několik let nemohli hnout, jak byla těžká. Ale problém vyřešil.

Na tohle si vzpomenu vždycky, když u zákazníka měřím. Možná vypadám trochu jako v transu, když blikám svým laserovým metrem a mumlám si čísla. To, co v našem dětském pokoji, se mi naštěstí u žádného zákazníka nikdy nestalo, ale musím se přiznat, že při každé montáži jsem poněkud nervózní.